Tato stránka nepodporuje starší prohlížeče Explorer

Koncem roku 1996 dostal Otomar Krejča nabídku inscenovat v Národním divadle v Praze Goethova Fausta.  Centrálním scénografickým objektem této pražské inscenace byl obrovský kruh ze zrcadlové folie o průměru 15 metrů, zavěšený na kovové konstrukci ve sklonu 45 stupňů směrem k hledišti. Zrcadlo se dívalo na jevištní točnu, ve které bylo možné otevřít poměrně velké propadlo, čímž vzniklo paralelní „spodní“ jeviště. Podlahovou desku nahradil kovový rošt, který měl velkou nosnost a mírný prohyb, takže chůze herců po něm byla houpavá. Materiál roštu byl matově černý, nepřijímal žádné parazitní světlo ani projekci, přitom byl dokonale průhledný. Ve spodním jevišti byly uložené malované prospekty jeden na druhém a proloženy bílou plochou, na kterou se dalo promítat přední projekcí z portálu. Když se bílá látka strhnula, byl pod ní obraz, který se odrazil v zrcadle. Konfrontace herců na scéně s jejich odrazy–fantomy, vznášejícími se vysoko nad jevištěm, působily jako zjevení. Přitom jich bylo dosaženo jednoduchým trikem: herec ležící na roštu nohama k zrcadlu nebyl z hlediště vidět a v nakloněném zrcadle se jevil divákovi ve vertikální pozici.

Johann Wolfgang Goethe: FAUST
Národní (Stavovské) divadlo, Praha
premiéra: 12. 9. 1997
režie: Otomar Krejča
kostýmy: Jan Skalický

Více informací o inscenaci

Rok po uvdení Claviga pozval Henning Brockhaus Svobodu k inscenaci Verdiho Rigoletta. Svoboda už mnohokrát Rigoletta inscenoval. S posedlostí opakoval v různých mutacích jeden znak – široký neorenesanční divadelní portál. Zde bylo osm divadelních portálů, každý trochu jiný, ale slohově odpovídaly verdiovské epoše. Každý portál měl svou určenou dráhu přes celou šířku podia, své světelné vybavení s obsluhou, funkční sametovou oponu a mělký reliéf jevišťátka, na němž mohl být mobiliář. Portály jezdily absolutně tiše po scéně, křižovaly se, překrývaly, ale neměly žádný prospekt, takže pozadím byla pořád cihlová zeď, případně jiný portál. Vše se pohybovalo v rytmu hudby a příběhu.

Giuseppe Verdi: RIGOLETTO
Associazione Sferisterio, Sferisterio di Macerata
premiéra: 15. 7.1993
režie: Henning Brockhaus
dirigent: Gustav Kuhn
kostýmy: Luisa Spinatelli

Více informací o inscenaci

Do Schauspielhausu v Curychu přizval Henning Brockhaus Svobodu k inscenaci hry Johanna W. Goetha Clavigo. Fotografie z realizace ukazují krásné prostory klasické uměřenosti. Scénický reliéf tvořila sestava stěn – projekčních pláten. Magické interiéry vznikly kompozicí architektonických segmentů, částečně reálných, částečně snových, zkreslených posunem perspektivy už na diapozitivu, a volbou úhlu, z něhož se promítaly. Makrodetaily a celky se prolínají, vedle sloupořadí je velký detail dívčí tváře. Všechny scény jsou vyladěny do modrozelené barevnosti, od temných až po bělavé odstíny.

Johann Wolfgang Goethe: CLAVIGO
Schauspielhaus, Zürich
premiéra 28. 1. 1993
režie: Henning Brockhaus
kostýmy: William Orlando

Více informací o inscenaci

V létě 1992 inscenoval v přírodním divadle v italské Maceratě s Henningem Brockhausem Verdiho Traviatu, která předčila všechna očekávání.
Na podlahu položil 10 malovaných prospektů velkých 24 x 12 metrů, jeden na druhý, jako koberce. Vespod ležel prospekt k poslední scéně.  Do úhlu mezi nádhernou cihlovou zdí divadla postavil ve sklonu 45 stupňů obrovské zrcadlo, které přenášelo odraz prospektů na podiu. Předehra skončila, zrcadlo se zvedalo a odráželo oponu. V tom z každé strany přišli k prospektům černě oblečení technikáři, roztrhli prospekt ve dví a odtáhli ho stranou. Obnažili další prospekt, sluhové přinesli stylový nábytek a na scéně se zjevilo Casino Royale. Na dalším bylo ale dobové venkovské sídlo. Poslední scéna v Casinu byla jen ze svítících lustrů, takže v průmětu na zadní stěnu seděli zpěváci jako na lustrech. A když byl odtažen poslední prospekt, zrcadlo odráželo prostou dřevěnou podlahu. Konec iluzí, Violetta umírá ve svém letním sídle, které je už v dražbě. A pak se zrcadlo začalo napřimovat, zmenšoval se odraz podlahy a stále víc a víc zrcadlo odráželo hlediště s diváky, ale i scénu s mobiliářem, rekvizitami, kostýmy, technikáři, zpěváky, osvětlovači, garderobiérkami, všichni byli společně uzavřeni v eliptickém prostoru divadla.

Giuseppe Verdi: LA TRAVIATA
Associazione Sferisterio, Sferisterio di Macerata
premiéra: 26. 7. 1992
režie: Henning Brockhaus
dirigent: Gustav Kuhni
kostýmy: Ulisse Santicchi

Více informací o inscenaci

Se slavným italským režisérem Giorgio Strehlerem (1921-1997) Svoboda inscenoval náročného a dlouhého Goethova Fausta na scéně milánského Piccolo Teatro ve dvou dílech. Propojenému hracímu prostoru jeviště a hlediště dominovala u stropu obrovská látková spirála z jemného japonského hedvábí, pruh byl 3 metry široký a několik set metrů dlouhý. Byla to v podstatě obyčejná stočená divadelní sufita, tedy navýsost divadelní znak, který naplňoval Svobodovu myšlenku vesmíru, galaxie. Spirála navíc měla schopnost metamorfózy. Byly v ní ukryty projektory a zároveň sloužila jako projekční plocha, lehounké hedvábí se pořád chvělo, když do něj pustili vítr, spirála se zmítala jako v galaktické bouři. A dokázala zrodit další černou spirálu, která se krouživě snesla na podlahu, proměnila ve strom a ten začal hořet. Podlahou, která sama o sobě byla scénografií, bylo propojeno jeviště a hlediště divadla. Dokázala se vlnit, naklánět, zlomit, jak bylo třeba. A mezi podlahou a touto galaxií seděli dokola diváci v lóžích, hrálo se v prostoru mezi nimi.

Johann Wolfgang Goethe: FAUST – FRAGMENTS I / II
Piccolo Teatro, Milano
premiéra 18. 3.1989 a 4. 1991
režie Giorgio Strehler   
kostýmy Luisa Spinatelli

Více informací o inscenaci