Tato stránka nepodporuje starší prohlížeče Explorer

Uvedení hry českého básníka Františka Hrubína Srpnová neděle na scéně Národního (Tylova) divadla v Praze byla důležitým mezníkem ve scénografickém díle Josefa Svobody. Režisérem Srpnové neděle byl Otomar Krejča (1921-2009), další významná osobnost českého divadla, která zásadně ovlivnila Svobodovu práci.
Hlavním úkolem Krejčovy koncepce bylo uvádět hry současných českých autorů, které by rezonovaly s pocity současníků a hledat k tomu odpovídající režijně-scénografická řešení. Hrdinou Hrubínovy hry byla atmosféra jednoho srpnového dne na břehu jihočeského rybníka. Proto byla scénografie určující.
Svoboda pracoval ve velkém formátu s projekčními plochami jako prostorotvorným prvkem. Dvě projekční plochy svíraly úhel 45 stupňů a vytvářely klínový prostor, který se rozevíral směrem k hledišti. Bylo to výtvarně i konstrukčně zcela nové řešení, které mělo nekonečnou hloubku, bylo pro herce přirozené, neboť je neomezovalo v pohybu – prostor byl absolutně umělý, tedy divadelní. Realizace předčila všechna očekávání: scénu vyplnila nádherná iluze břehu a širé vodní plochy, která se v mihotání světel a stínů větví jen tušených mohutných stromů rozlévala až do hloubky scény pod vysokou, proměnlivou oblohou. Světlem a projekcí vytvářela i dramatický čas hry – jeden celý den.

František Hrubín
SRPNOVÁ NEDĚLE
Národní (Tylovo) divadlo, Praha
premiéra 25. 4. 1958
režie Otomar Krejča
kostýmy Jindřiška Hirschová

Více informací o inscenaci

Inscenace hry britského dramatika Johna Osborna Komik byla opět svěřena dvojici Radok–Svoboda. Opět hra „ze života“, exteriér, dva střídající se interiéry. Na rovném, holém a jako by bezedném jevišti byla noční mlhavá londýnská ulice s pouličními lampami, secesní městské hodiny se třemi ciferníky a troleje tramvají. Interiér zastupovaly tři stěny a nábytek. Střední stěna zajížděla podle potřeby dozadu, další dvě do stran. Jejich povrch byl polepen jakoby krajkovými tapetami, visely na nich trofeje připomínající úspěchy starého komika Billyho Rice. Nábytek byl starý a ubohý, přesně symbolizoval rozklad rodiny. Kabaret a šantán se prolínal do celého prostoru v podobě lesklých revuálních opon, zavěšených na trolejích. Na úrovni portálu se zavírala lesklá flitrová opona. Svobodova scénografie reagovala na Radokovu partituru-scénář jako dokonalý nástroj.

John Osborne: KOMIK
Národní (Tylovo) divadlo, Praha
premiéra: 20. 12. 1957
režie: Alfréd Radok
kostýmy: Jindřiška Hirschová

Více informací o inscenaci

Hra Lillian Hellmanové Podzimní zahrada je „čechovovská“ hra o lidech, kteří se vlečou životem, ale předstírají, že žijí správný, „normální“ život. Svobodův scénický návrh i realizace jsou příkladem přístupu režiséra Radoka k realistickému interiéru: tentokrát nikoliv disproporcionalita jednotlivých segmentů, ale naddimenzovanost celého prostavěného interiéru salónu s terasou. Zásadní roli v této scénografii sehrála barevnost, resp. nebarevnost: myší šeď jevištní stavby, mobiliáře i rekvizit tvořila pozadí pro křiklavě barevné kostýmy Erny Veselé (1908-1990). Tyto kostýmy včlenil Svoboda již do svého návrhu jako nedílnou součást své scénografie!

Lillian Hellmanová: PODZIMNÍ ZAHRADA
Národní (Tylovo) divadlo, Praha
premiéra 28. 6. 1957
režie Alfréd Radok
kostýmy Erna Veselá

Více informací o inscenaci

Mozartova Kouzelná flétna byla další operní inscenace na scéně ND, která předešla svoji dobu. Svoboda s režisérem Bohumilem Hrdličkou (1919–2006) pojali Mozartovu Kouzelnou flétnu tak netradičně, že zapůsobila jako třaskavina v dožívajících postupech tradicionalismu a realismu, pěstovaných v opeře Národního divadla.
Schikanederovo libreto nabízí nejednoznačný výklad. Svoboda a Hrdlička sáhli k interpretaci zcela nepohádkové, k podobenství o moci a utrpení, dobru a zlu, tak jak je zakoušela Evropa od konce 19. století. To byl v roce 1957 dosti odvážný koncept, když zvážíme, že objektivní „zlo“ byly nejen války a nacistické koncentrační tábory, ale i sovětské gulagy, politické procesy, chudoba atd. Východiskem se stal prázdný černý prostor jeviště, do něhož pomocí bočních i zadních vozů a z provaziště byly plynule dopravovány segmenty dekorací, které čitelně asociovaly určitou událost, vlastnost postavy či charakter prostředí. Tyto segmenty měly svou povahou charakter starých, tradičních dekorací, napětí vznikalo konfrontací jejich slohů a jejich vzájemnou disproporčností. Emblémem inscenace se stal „světelný“ terč, pod nímž se objímají milenci Pamino a Tamina.

Wolfgang Amadeus Mozart: KOUZELNÁ FLÉTNA
Národní divadlo, Praha
premiéra: 18. 1. 1957
režie: Bohumil Hrdlička
dirigent: Jaroslav Krombholc
kostýmy: Josef Svoboda

Více informací o inscenaci

Vzápětí přišlo pozvání na scénu Národního divadla v Praze, kde vytvořil Svoboda výpravu ke hře bratří Čapků Ze života hmyzu. Režisér Jindřich Honzl (1894–1953) zvolil pro toto podobenství, v němž je přirovnáván lidský život k hemžení hmyzu, pozitivní variantu závěru: Tulák se probere ze svého zlého snu o lidstvu-hmyzu a energicky vykročí do života. Tento „sen“ se však jevil na Svobodově scéně jako milý, surrealisticky hravý, dadaistický. Humor byl založen na kontrastu umělého a přirozeného, lidského a hmyzího. Snové byly vážky s vrtulemi letadel, květiny vypadaly jako rozmarné dámské klobouky, stromy se proměnily v roury a komíny, z nichž „vyrůstaly“ snítky, na které usedalo ptactvo. Jevištní podlaha nebyla jen trpnou základnou, na níž stála dekorace, ale stala se rovnocenným jevištním prvkem: prostavěná zaoblenými segmenty praktikáblů do výrazné elevace, uplatňovala se výrazně ve frontálním pohledu na scénu i svou intenzívní barevností. Návrhy mají rukopis suverénního malíře.

Karel a Josef Čapkové: ZE ŽIVOTA HMYZU
Národní divadlo, Praha
premiéra: 21. 11. 1946
režie: Jindřich Honzl
kostýmy: Josef Svoboda

Více informací o inscenaci

Inscenace Offenbachovy opery Hoffmannovy povídky učinila z Josefa Svobody „scénografa, o kterém se mluví“. Znamenala i počátek více než dvacetileté spolupráce s režisérem Alfrédem Radokem (1914–1974).  Setkaly se dva mimořádné talenty s nespoutanou divadelní fantazií. Příprava i realizace této opery byla pro oba dobou radosti a tvůrčího opojení.
Celá scéna, prostavěná nesourodými scénickými objekty a konstrukcemi, byla rozdělená na dvě zóny. V předním plánu byly surrealistické interiéry Hoffmannových snů: např. vlevo byla ohromná koule, která se ve třetím jednání otevřela jako ozdobný přívěsek na krk s portrétem zpěvačky představující Antonii a její matku. Před medailonem stál malý pohřební vůz, tažený houpacím koněm. Vpravo byla zvětšená konstrukce krystalu, která sloužila jako interiér. Před tímto krystalem byly živé květy, někdy tam sluhové rozestavili desítky hořících svícnů. V zadním plánu fosforeskoval svět techniky budoucnosti, symbolizovaný železnou konstrukcí s velkými elektrickými izolátory. Velký průhledný tubus, v němž se křižovaly blesky a který tvořil vertikální dominantu, byl předělem dvou světů Hoffmannovy fantazie. Hranice mezi oběma světy byla přísně respektována. Pokud herci přešli „hranici“ do světa techniky, staly se z nich loutky. Režisér se scénografem vytvořili bezčasí, znaky jednotlivých epoch stavěli vedle sebe, koláž doslova bobtnala poetickou imaginací, barvami, zvuky, tvary, a přitom byla čistě stylová.

Jacques Offenbach: HOFFMANNOVY POVÍDKY
Velká opera 5. května, Praha
premiéra: 29. 8. 1946
režie: Alfréd Radok
dirigent: Karel Ančerl
kostýmy: Jan Kropáček

Více informací o inscenaci