Tato stránka nepodporuje starší prohlížeče Explorer

Svobodovy poslední dvě inscenace v Laterně magice – Past a Graffiti – vnesly do výtvarných prostředků Laterny magiky zcela novou scénografickou kvalitu – virtuální prostor. Složitá geometrie ploch a polopropustných zrcadel, projekce přímé i zrcadlené, vytvářejí iluzi kompaktního prostoru, kterým volně pronikají tanečníci. Protože se ve skutečnosti pohybují v prázdném prostoru, je to pro ně nesmírně náročné – odražený obraz nevidí, a tak se musí orientovat jen podle hudby a nenápadných značek na jevištní podlaze.

PAST
Laterna magika, Praha
premiéra: 17. 9. 1999
režie: Josef Svoboda  
choreografie: Igor Hlaváč
kostýmy: Šárka Hejnová
filmová režie: Antonín Weiser

Více informací o inscenaci

GRAFFITI
Laterna magika, Praha
premiéra: 27. 2. 2002
scénář a režie: Ondřej Anděra a Petr Kout
choreografie: Jiří Bubeníček, Václav Kuneš a Peter Zuska
kostýmy: Roman Šolc 

Více informací o inscenaci

V historii Laterny magiky byl největším projektem Odysseus podle Homéra. Na scénáři se podíleli Evald Schorm (1931–1988), Jaroslav Kučera (1929-1991), Jindřich Smetana (1954) a Michael Kocáb (1954) – režisér, kameraman, scénograf a hudebník.  Byl to po všech stránkách náročný pokus o využití postupů Laterny magiky ve velkém formátu na širokém jevišti pražského Paláce kultury, které odpovídalo dispozicím velkých kulturních sálů, v nichž Laterna magika v zahraničí hostovala. Vědomí, že produkce je určena pro „masové“ publikum, omezovalo nejen volbu tématu, ale i prostředků.  Svobodův základní scénografický koncept měl velkorysost jeho operních scén, ale v realizaci jako by chybělo to, co ho vedlo právě při práci na operách: jasná a pevná dramatická a hudební struktura. A tak se scénář a celá produkce odvíjely od scénografie. Základem byl „fabion“, prohnutý nepopsaný list papíru, a konstrukce mobilní plošiny. Uchváceni možnostmi této nové poetiky se inscenátoři hodně odpoutali od Homéra a zaměřili e vedle podívané spíš na filozofické a mravní hodnoty. Řecká mytologie už nebyla plejádou bohů a hrdinů, ale lapidáriem lidmi vytvořených soch.

Homér: ODYSSEUS
Laterna magika (v Paláci kultury), Praha
premiéra: 10. 9. 1987
scénář: Evald Schorm, Jaroslav Kučera, Jindřich Smetana a Michael Kocáb
režie: Evald Schorm a Jaroslav Kučera
choreografie: Ondřej Šoth
filmová režie: Jindřich Smetana
kamera: Jaroslav Kučera
kostýmy: Šárka Hejnová


Více informací o inscenaci

V roce 1974 vláda pověřila Josefa Svobodu úkolem, aby „vtisknul Laterně magice nového ducha“.  Stal se jejím uměleckým šéfem. Jako podmínku ke splnění tohoto úkolu žádal, aby byla Laterna magika znovu připojena k Národnímu divadlu a tím jí byla garantována další práce a finanční prostředky. Prosadil si i angažmá vynikajícího filmového režiséra, který nemohl tehdy pracovat ve filmu, Evalda Schorma. Na scénáři k prvnímu projektu se spojili umělci, kteří ve svém oboru patřili ke špičce: filmový režisér Evald Schorm (1931–1988), kameraman Emil Sirotek (1937-1999), zakladatel „černého divadla“ Jiří Srnec (1931) a vynikající výtvarník, režisér animovaných filmů a surrealistický malíř Jan Švankmajer (1934). Zrodila se nejúspěšnější produkce Laterny magiky, která je na repertoáru až dodnes – Kouzelný cirkus. Kolem volné dějové osnovy jsou poskládány scénky ze života dvou klaunů, milých smolařů. Od jejich pohádkového zrození z obřího vejce přes veselé i strastiplné putování za nedostižným ideálem, který zde představovala stále se proměňující a unikající Venuše, sledujeme jejich neúspěšnou snahu uplatnit se v cirkusu jako klaunská dvojice či krotitelé zvěře, jejich útěky a návraty až k nostalgickému konečnému účtování: život je těžký, ale ideál se nemá opouštět. Co chybělo na dramatické struktuře scénáře, bohatě vynahrazoval filmový obraz a velmi pečlivě vypracovaná choreografie i využití principů „černého divadla“ a loutek.

KOUZELNÝ CIRKUS
Laterna magika, Scéna Národního divadla, Praha
premiéra: 15. 4. 1977
scénář: Evald Schorm, Emil Sirotek, Jiří Srnec, Josef Svoboda, Jan Švankmajer a Karel Vrtiška
režie: Evald Schorm,
kostýmy: Zdeněk Seydl
filmová režie: Emil Sirotek

Více informací o inscenaci

Princip „laterny magiky“ a polyekranu – promítacího systému Emila Radoka (1918-1994) použitého v rámci výstavní expozice na EXPO 58 – se staly dalšími prvky Svobodovy „scénografické abecedy“.  
Tento princip použil na scéně poprvé při inscenování Topolovy hry Jejich den s režisérem Krejčou. Na rozdíl od polyekranu v Bruselu stabilní projekční plochy nahradili plochami, které se různými způsoby objevovaly nebo mizely v přímém vztahu s rytmem tří speciálně upravených jevištních vozů, které na scénu přivážely plastické detaily. Každá z devíti projekčních ploch byla vybavena dvěma diaprojektory; tři z nich ještě navíc vlastními synchronizovanými filmovými projektory; takže bylo možné realizovat libovolné prolínání obrazů. Objevování, mizení, zmenšování a natáčení ploch, celá složitá mašinérie podlahy, na svou dobu neuvěřitelná synchronizace ve spojení se hrou herců formovala nový kinetický prostor.
Obraz vytvořený polyekranem je dynamický; může být vymazán v čase zrovna tak jako obraz vytvořený hercem. Ve dvouhodinovém představení ale byly i momenty, kdy polyekran působil jen ilustrativně, navíc potlačoval herce na jevišti. Svoboda se ve své další práci nikdy již k takto důslednému použití hybridu laterny magiky a polyekranu nevrátil, ale své objevy nadále rozvíjel, především na zahraničních scénách.

Josef Topol
JEJICH DEN
Národní (Tylovo) divadlo, Praha
premiéra 4. 10. 1959
režie Otomar Krejča
kostýmy Jan Kropáček

Více informací o inscenaci

Při přípravě Laterny magiky byla Svobodovým a Radokovým východiskem vize jakéhosi zvláštního divadelního představení, kde vztahy mezi akcí na jevišti a děním na plátně nejsou ani mechanické (v tom smyslu, že projekce by tvořila pohyblivé pozadí), ale ani iluzivní či ilustrativní. Film musí zůstat filmem a jeviště jevištěm.
Svoboda dostal šanci i prostředky realizovat svůj sen o scénografii vytvořené mnoha filmovými a diapozitivními projekčními plochami. Klíčovým řešením se stala „tříjazyčná“ konferenciérka: herečka na scéně mluvila francouzsky, jejími partnerkami byly její dvě filmové podoby na dvou plátnech po stranách jeviště, jedna mluvila anglicky a druhá německy. Přitom se živá herečka i její filmové dvojnice musí chovat tak, jako kdyby byly právě teď spolu na jevišti a vedly mezi sebou dialog. Do malého prostoru se musela vejít cimbálová kapela, čtyři tanečníci i klavírista u skutečného klavíru. Hotové filmy i dotáčky se promítaly na širokoúhlé plátno v pozadí jeviště, na dva otáčivé vysoké turnikety a na speciální projekční plochy, které se vysunovaly z propadla jeviště.

NONSTOPREVUE IN 24 SCENES (Laterna magika)
EXPO 1958, Bruxelles, Československý výstavní pavilon
premiéra: 26. 5.
umělecká režie: Alfréd Radok
scénář: Miloš Forman
režie: Vladimír Svitáček a Ján Roháč
choreografie: Jiří Němeček
kostýmy: Erna Veselá  
filmová režie: Jan Novák

Více informací o inscenaci

Tématem dobové agitky Josefa Kainara Akce Aibiš v režii Alfréda Radoka byla manipulace s veřejným míněním prostřednictvím vizuálního zpravodajství. Téma si tak řeklo o své ztvárnění – použití filmové projekce. Svobodovy návrhy i fotografie z představení jasně mluví o silném vlivu meziválečné avantgardy, Bauhausu i Theatergraphu Miroslava Kouřila a E. F. Buriana
Tyto inscenační postupy Svoboda s Radokem plně rozvinuli v následující zakázce pro Ministerstvo kultury a školství – reprezentaci Československa na Mezinárodní výstavě EXPO 58 v Bruselu. 

Josef Kainar: AKCE AIBIŠ
Divadlo satiry, Praha
premiéra: 15. 11. 1946
režie: Alfréd Radok  
kostýmy: Vladimír Doležal

Více informací o inscenaci