Tato stránka nepodporuje starší prohlížeče Explorer

Na legendární inscenaci Romea a Julie Svoboda opět spolupracoval s Otomarem Krejčou. Na tomto na první pohled strohém prostoru Svoboda vybudoval složitou scénickou kinetiku. Zadní stěnu tvořily frontální panely, které se přesouvaly a proměňovaly zadní reliéf scény v rytmu hry. Loggie, vysoko vlevo nahoře, lehce vyplouvala z hloubky jeviště a opět mizela.
Celá stavba byla jen ze dřeva a juty, ale díky nasvícení ploch měla vzhled světlého pískovce. Bělost scény opět pracovala s ostrými a hlubokými stíny. Jevištní podlaha generovala tři platformy: strohý kubus vyjížděl do výšky až tří metrů a metamorfoval se hereckou akcí v lavičku, zídku či stěnu. Druhá čtvercová platforma měla ještě svou vlastní plasticitu a proměňovala se v kašnu na veronském náměstí, v katafalk, a na závěr, pomalu klesajíc pod úroveň podlahy, v hrobku milenců. Třetí, nejrozměrnější platforma vyjížděla do výšky tří metrů a vymezovala prostor některých interiérových scén. Scénický prostor se před očima diváků lehce a bezhlučně proměňoval v rytmu herecké akce, veršů a hudby. A přitom to byla zatím Svobodova nejsložitější jevištní stavba, která byla uváděna do pohybu jevištními techniky. Za lehkostí „architektury v pohybu“ byla skryta perfektní souhra jevištního týmu. I „plující loggie“ musela být bezpečně a neviditelně ukotvena na podlaze.

William Shakespeare: ROMEO A JULIE
Národní divadlo, Praha
premiéra: 25. 10. 1963
režie: Otomar Krejča
kostýmy: Zdenka Kadrnožková

Více informací o inscenaci

Scénografii Sofoklova Krále Oidipa v režii Miroslava Macháčka (1922-1991) tvořilo monumentální schodiště, rozpínající se po celé šířce scény, které z orchestřiště stoupalo do výše patnácti metrů do zadního plánu jeviště. Zhmotněné fatum – symbol nezvratnosti osudu. Na schodišti bylo jen několik platforem pro mizanscény a boční nástupy herců.
Kinetiku této architektury obstarávali jen herci, postavy, ve věčném pohybu vzhůru, sestupech a pádech. V závěru hry Oidipús, který prohrál svůj zápas s osudem, stoupal pomalu (celé tři minuty!), nahrbený, vyčerpaný a všemi opuštěný, až na vrchol schodiště, kde zmizel ve světelném mraku. Rozměrnost a kompaktnost jevištní stavby přinášela dvě technická úskalí: jak v limitovaném čase postavit na scéně tak velké schodiště a kam umístit orchestr. První problém Svoboda vyřešil rozdělením schodiště na díly přiměřeně těžké a velké pro jednoho technikáře. Stavba se započala v orchestřišti, jeden po druhém napojovali technikáři na sebe další díly. Podstupnice schodů byly vyrobeny z perforovaného materiálu. To jednak ulehčilo práci technice, ale také vyřešilo otázku umístění orchestru na jevišti pod schodištěm.  Hudebníci mohli monitorovat pohyb na scéně, slyšeli repliky a zároveň neviditelná hudba, vycházející jakoby ze země, odpovídala duchu antické tragédie. Velká bílá plocha schodiště si vyžádala i osobitý přístup ke svícení, které by nekolidovalo s nasvícením herců. Svoboda použil přímé horní osvětlení z provaziště, takže horizontální plochy, které tvořily 60 % povrchu, byly plně osvětlené, vertikální tonuly ve tmě. Bílé schodiště jako celek zářilo, ale neoslňovalo diváky.

Sofoklés: OIDIPÚS VLADAŘ
Národní (Smetanovo) divadlo, Praha
premiéra: 10. 1. 1963
režie: Miroslav Macháček
kostýmy: Ester Krumbachová

Více informací o inscenaci

Děj hry Milana Kundery Majitelé klíčů je zasazen do období II. světové války Měšťácká rodina v zájmu svého bezpečí odmítne pomoc ženě z ilegálního odboje. Manžel jejich dcery prochází těžkým procesem rozhodování, které je ve hře zhmotněno v jeho snech-vizích.  K tomu se váže poznámka v Krejčově režijní knize: „Z portálového obdélníku bude něco svítit do jednoho úběžníku.“ Ne úběžník malované dekorace nebo scénické architektury, ale úběžník dramatického prostoru, symbol jediného úběžníku lidského života – smrti. Už na scénickém návrhu Svoboda namaluje světelný bod uprostřed scény. A fotografie z této inscenace ukazují, že Svoboda dokázal tento bod realizovat i technicky – zachycují motiv magicky temného černého čtverce, od něhož se paprskovitě rozlévá světlo do všech stran. Na zadní stranu jevištního portálu osadil 200 světelných souprav s nízkovoltovými světly. A do hloubky jeviště a určité výšky pověsil zrcadlo 80x80cm. Pro scény „vizí“ nasměroval všechny světelné baterie do středu tohoto zrcadla. Paprsky, které vycházely z jedné strany portálu, se odrážely od zrcadla a ve stejném úhlu dopadaly do míst, odkud na druhé straně vycházely. Stejně působily paprsky i z druhé strany a shora. Na jevišti vznikl úběžníkový prostor ohraničený světelnými oponami.

Milan Kundera
MAJITELÉ KLÍČŮ
Národní (Tylovo) divadlo, Praha
premiéra 29. 4. 1962
režie Otomar Krejča
kostýmy Jindřiška Hirschová

Více informací o inscenaci

Za tři měsíce od premiéry Racka měl Svoboda k dispozici dokonalý koncept pro Otomara Krejču k inscenování české historické hry Drahomíra a její synové od J. K. Tyla. Děj se odehrává na úsvitu českých dějin, v 10. století. Robustní dřevěné plochy a stylizované trojrozměrné masky románské architektury doslova krájely jevištní prostor naplněný hmatatelným světlem nízkovoltových ramp. Zároveň v místech, kam nemohlo světlo proniknout, zůstával hluboký stín. Oponu tvořily tři k sobě se sjíždějící mohutné dřevěné plochy.  Šikma scény byla členěna jen zářezy a výběžky a jejich ostré stíny zvyšovaly plasticitu podlahy.

Josef Kajetán Tyl: DRAHOMÍRA A JEJÍ SYNOVÉ
Národní divadlo, Praha
premiéra: 15. 6. 1960
režie: Otomar Krejča
kostýmy: Jiří Trnka

Více informací o inscenaci

Premiéra Čechovovy hry Racek byla průlomem do inscenační tradice her tohoto autora na českých jevištích. Tématem inscenace režiséra Otomara Krejči byla opět atmosféra hry, napětí mezi postavami, blízkost i míjení, neschopnost naplnit své sny a lásky.
Prostor scény byl černě vykrytý, tvořil jej jen minimální mobiliář. Základním a určujícím elementem této scénografie bylo totiž světlo. Nové Svobodovo světlo. V místě portálové světelné rampy byla v celé její šířce umístěna světelná rampa, osazená speciálně zkonstruovanými nízkovoltovými lampami (24 V-200 W) s parabolickými zrcadly.  Proudy světla z této rampy tvořily „světelnou oponu“, která byla nakloněná proti hledišti v úhlu 45 stupňů.
Do hloubky scény umístil Svoboda do provaziště dalších deset menších světelných ramp stejné konstrukce. Malé rampy byly zakryty divadelními maskami a haluzemi stromů, jimiž pronikaly proudy „slunečního světla“. Dusné teplo sálalo z jeviště do hlediště. Celkem bylo použito 300 nízkovoltových lamp! K prohloubení jeviště, k navození dálky použil Svoboda pohyblivého chodníku instalovaného na mostku. Téměř na začátku hry Nina přibíhá z pozadí jeviště směrem k přednímu plánu, dlouho je vidět, jak běží, a přece zůstává na místě. Nový způsob svícení ozvláštňoval i jevištní kostýmy. Ve druhém jednání se Nina v bílých plisovaných šatech se širokými rukávy houpe na houpačce a její mihotavě prosvícené vlající šaty vytvářejí iluzi letícího racka.

Anton P. Čechov: RACEK
Národní (Tylovo) divadlo, Praha
premiéra 4. 3. 1960
režie Otomar Krejča
kostýmy Erna Veselá

Více informací o inscenaci