Tato stránka nepodporuje starší prohlížeče Explorer

V roce 1974 režisér Jean-Claude Riber (1934) pozval Svobodu do Ženevy k inscenování opery Trojané. Děj opery líčí dobytí Tróje pomocí dřevěného koně, Aeneovu plavbu do Kartága, lásku a zradu královny Didony a její smrt. Lapidární, dokonalé tvary scénických mobilních objektů vytvářely archaicky monumentální prostor. Segmenty vysokých pojízdných schodišť, obrovská skulptura trojského koně, stylizované visuté balkony s rustikálními hlavicemi, mobilní sloupy a pilastry byly zality světelnými oponami, které uzavíraly prostor. Tato scénografie je jedním z nejčistších Svobodových scénických prostorů. 

Hector Berlioz: LES TROYENS À CARTHAGE
(Trojané)
Grand Théâtre, Genève
premiéra: 17. 9. 1974
režie: Jean-Claude Riber
dirigent: John Nelson
kostýmy: Jarmila Konečná

Více informací o inscenaci

Na scénu Metropolitní opery v New Yorku vstoupil Svoboda poprvé se scénografií k Bizetově Carmen. Za dirigentským pultem stál slavný Leonard Bernstein (1918-1990). Skici k inscenaci vypovídají o rozvržení hmoty na scéně, fotografie z realizace o dokonalém zvládnutí zadání: scéna měla žhnout úmorným sluncem, sálat vedrem. Frontální členění prostoru muselo být připraveno i pro noční scénu v horské rokli. Bělostná sálavá scéna s dvorem fabriky a koridy přivedla Svobodu k řešení dalšího technického problému: jak zapřáhnout tzv. parazitní světlo do svých služeb. Tentokrát dokázal, že toto nechtěné světlo, většinou škodlivé, může udělat zázrak, pokud se s ním promyšleně pracuje. Nejen podlaha, ale i celá dekorace byla z bílých chlupatých koberců, které doslova ‚šlukovaly‘ světlo. Ukryta nad jevištěm byla bílá ozvučnice, která reflektovala nádherné difúzní světlo. Diváci aplaudovali při otevření opony. Nadšení a obdiv sdílela i americká kritika.

Georges Bizet: CARMEN
Metropolitan Opera, New York
premiéra 19. 9. 1972
režie: Bodo Igesz
dirigent: Leonard Bernstein
kostýmy: David Walker

Více informací o inscenaci

Mozartova Kouzelná flétna v mnichovské Státní opeře s režisérem Günterem Rennertem (1911-1978) zobrazila boj dobra a zla jako boj světla a tmy.  Z toho vycházel i výtvarný jazyk Svobodovy koncepce. Na velkém počtu dokonale provedených pastelových návrhů je prostor scény pojednán v plošných kompozicích světlých a temných ploch. Při pohledu na scénické návrhy, plošné pastelové abstraktní kompozice, si lze jen těžko představit, jak se mohly proměnit ve scénický prostor. Principem realizace bylo nastavování ploch světelným zdrojům, čímž se vytvářely stínové zóny v nasvíceném prostoru jeviště. Projekční plochy z folie měly antracitově šedou barvu; když na ně nešla projekce, dokonale splynuly s tmavým pozadím. V prostoru provaziště bylo umístěno pět nízkovoltových světelných ramp, každá byla osazena deseti lampami. „Zlatým hřebem“ této složité světelné partitury bylo použití střepem skla „rozbitého“ laserového paprsku, přítomného na pouhé čtyři minuty ve scéně zkoušky, kdy jím procházeli Pamina a Tamino jako ohněm a vodou. Mnichovská inscenace se proslavila jako „laserová“ a tím se upozadila skutečnost, že tato Kouzelná flétna je vrcholným dílem Svobodovy světelné abstraktní scény.

Wolfgang Amadeus Mozart: DIE ZAUBERFLÖTE
(Kouzelná flétna)
Bayerische Staatsoper, München
premiéra: 14. 7. 1970
režie: Günther Rennert
dirigent: Rafael Kubelík
kostýmy: Erich Kondrak

Více informací o inscenaci

Při nastudování Verdiho opery Sicilské nešpory v Hamburgische Staatsoper se Svoboda setkal s dalším významným operním režisérem – Johnem Dexterem (1925–1990). Děj opery vypráví o historickém povstání Sicilanů v roce 1282, kteří přepadli francouzské vládce Sicílie právě v době nešpor. Svobodova scéna je čistým prostorem, v němž jevištní hmota a světlo jsou v tak vyváženém poměru, že budí rozechvění svou dokonalostí. Do šíře celé scény rozepjaté, dvakrát zalomené schodiště se skládalo z několika segmentů, které se v toku děje přeskupovaly a vytvářely nové konfigurace. Do jeho boků byly vklíněny vertikální duté půlválce, končící až v provazišti a usazené na točnách, v krátkém intervalu natočením svou dutou černou stranou k divákům buď zcela „zmizely“ a tím vytvořily hlubokou tmu v bocích scény, nebo otevřely pohled do interiérů. Prostor žhnul sicilským sluncem díky světelným rampám, umístěným v provazišti v několika plánech. Tato scénografie byla přenesena v roce 1974 do Metropolitní opery v New Yorku a do Pařížské opery, po deseti letech do Covent Garden v Londýně a Opery v Amsterdamu. Stala se jednou z nejznámějších Svobodových výprav.

Giuseppe Verdi: DIE SIZILIANISCHE VESPERS
(Sicilské nešpory)
Hamburgische Staatsoper, Hamburg
premiéra: 4. 5. 1965
režie: John Dexter
dirigent: Nello Santi
kostýmy: Jan Skalický

Více informací o inscenaci

Inscenace Shakespearova Hamleta v Bruselu v Théâtre National de Belgique byla teprve druhou Krejčovou režií v zahraničí. Mohutný architektonický prostor byl definovaný strukturou krychlových segmentů.
Z pravoúhlých těles uhnětená hmota jevištního bas-reliéfu se přibližovala a oddalovala, jednotlivé segmenty se rozevíraly a nečekaně mizely, reagovaly na jednotlivé repliky i situace.  Mobilní stavba vyvolávala pocit zrádnosti a „nejistoty člověka ve světě.“ Labyrint byl zmnožen použitím zrcadla, které bylo instalováno nad zadní částí jeviště v naklonění 45 stupňů směrem k hledišti; multiplikovalo scénickou stavbu a zviditelňovalo i to, co mělo být utajeno. Vzhledem ke kompaktnosti tohoto objektu lze mluvit o kinetické plastice, která zaplnila celý prostor jeviště, očištěná od jakýchkoliv zlidšťujících doplňků.

William Shakespeare: HAMLET
Théâtre National de Belgique, Bruxelles
premiéra: 21.1. 1965
režie: Otomar Krejča
kostýmy: Denis Martin

Více informací o inscenaci