Tato stránka nepodporuje starší prohlížeče Explorer

Operu Tristan a Isolda měl Svoboda podle svých slov z Wagnera nejraději. Inscenoval ji několikrát, naposled v Grand Théâtre v Ženevě s režisérem Jeanem-Claudem Riberem. Považoval ji za svou nejlepší, hlavně proto, že se mu zde podařilo vytvořit „absolutní psychoplastický prostor.“ Poprvé se mu podařilo v tak velkém prostoru zcela zrušit pravoúhlost jeviště. Cyklorama ze studio-folie vyplňovala celou niku scény a zaobleně se propojovala s podlahou.  Zaoblený prostor dodal makroprojekci novou kvalitu. Na scéně se objevila jen náznakově lokalizační kulisa, např. místo robustní věže jen balkónek u pravého portálu, místo hmotné plachty velká promítací plocha ve tvaru plachty a před ní jen malá oponka, znak. Za panoramou se pohybovala po jejím vnějším obvodu rampa „svoboda“, měnila i výšku, vytvářela záhadné stíny, iluzi světelných proměn dne, světla slunce či měsíce.

Richard Wagner: TRISTAN ET ISOLDE
(Tristan a Isolda)
Grand Théâtre, Genève
premiéra: 11. 9. 1978
režie: Jean-Claude Riber
dirigent: Horst Stein
kostýmy: Šárka Hejnová

Více informací o inscenaci

Když po jedenácti letech oslovil Jean-Claude Riber Josefa Svobodu, aby s ním inscenoval tetralogii Prsten Nibelungův v Orange ve Francii, Svoboda se dlouho zdráhal, ale nádherný antický prostor ho zlákal.
Před zadní stěnou vytvořil tři galaxie: jednu galaxii tvořilo publikum sedící v půlkruhu původního amfiteátru. Naproti nim kopírovalo tvar hlediště půlkruhové schodiště rozřezané na segmenty, které se pohybovaly ve své půlkruhové dráze pomocí motorů, vytvářely různé konfigurace a vystačily na 14 hodin Wagnerovy hudby. A nad to umístil obrovitou polokouli, na jejímž spodním okraji byl ocelový kruh a na něm byly zavěšeny všechny reflektory. Polokoule byla potažena speciální perforovanou folií, která přijímala dokonale projekci, ale dala se i prosvítit a za ní se objevila zadní antická stěna. Třetí galaxii tvořil orchestr, který seděl uprostřed v kruhu.

Richard Wagner: DER RING DES NIBELUNGEN
(Prsten Nibelungův)
Théâtre antique, Orange
režie: Jean-Claude Riber
dirigent: Marek Janowski
kostýmy: Jarmila Konečná

Více informací o inscenaci

DAS RHEINGOLD,
premiéra: 9. 7. 1988

DIE WALKÜRIE,
premiéra: 16. 7. 1988

SIEGFRIED,
premiéra: 26. 7. 1988

GÖTTERDÄMMERUNG
premiéra: 30. 7. 1988

Jean-Claude Riber, tak jako Goetz Friedrich, rezolutně odmítal jakoukoliv ideologickou a sociální interpretaci, chtěl vytvořit svět mimo lidské možnosti, záhadný, emocionální, nepochopitelný.
Zlato Rýna pojal Svoboda jako ságu o zrodu vesmíru. Principem bylo „prazárodečné vejce či buňka“. Na scénu postavil obrovské soustředné a v perspektivě se zmenšující elipsy, které se pozvolna zavírají a proměňují ve skály, plameny, stromy, figury pomocí projekce makrostruktury minerálů, rostlin apod. V poslední scéně Soumraku bohů, po požáru Walhally, se na scénu spustila z provaziště, kam byla vyzdvihnuta už v I. díle, horní část roztrženého elipsoidu, ale už se nespojila se svou spodní částí. Původní rovnováha světa byla narušena.

Richard Wagner: L’ANNEAU DU NIBELUNG
(Prsten Nibelungův)
Grand Théâtre, Genève
režie Jean-Claude Riber

L´OR DU RHIN
(Zlato Rýna)
premiéra 16. 1. 1975
dirigent Gerd Albrecht
kostýmy Yasmin Bozin
Více informací o inscenaci

LA WALKYRIE
(Valkýra)
premiéra 22. 1. 1976
dirigent Berislav Klobučar 
kostýmy Yasmin Bozin
Více informací o inscenaci

SIEGFRIED
premiéra 10. 6. 1976
dirigent Peter Maag 
kostýmy Jarmila Konečná
Více informací o inscenaci


LE CRÉPUSCULE DES DIEUX
(Soumrak bohů)
premiéra 19. 5. 1977
dirigent Peter Maag 
kostýmy Jarmila Konečná
Více informací o inscenaci

V polovině sedmdesátých let se blížilo 100. výročí prvního uvedení Wagnerova Ringu v Bayreuthu v roce 1876. Svoboda byl vyzván ke spolupráci s londýnskou Covent Garden s režisérem Goetzem Friedrichem (1930-2000). Vzápětí ho oslovil Jean-Claude Riber, který měl dílo nastudovat v Grand Théâtre v Ženevě. Svoboda téměř souběžně pracoval na dvou rozdílných projektech této monumentální tetralogie. 
Režisér Friedrich chtěl ukázat universálnost Wagnerova díla jako výřez z dějin planety Země. Režisér i výtvarník se shodli, že by to mělo být „divadlo na divadle“. Řešení jim nabídlo jeviště divadla Covent Garden – centrální velké propadlo. Jevištní desku kryjící propadlo Svoboda nahradil speciální platformou, na úrovni podlahy neviditelnou. Platformu bylo možné vyzdvihnout do výšky 150 cm, otáčet a naklánět do všech čtyř stran až do úhlu 45 stupňů. Během několika vteřin se platforma uměla vynořit a zase zmizet v propadle. Spodní strana platformy byla osazena perfektní zrcadlovou folií, takže při zdvihu a naklonění proti divákům odrážela, co se děje pod ní.  Tato multifunkční platforma se stala sjednocujícím inscenačním prvkem celé tetralogie.
V první části tetralogie Zlato Rýna byla plošina nakloněna v úhlu 45 stupňů k divákům. V odrazu jejího spodního zrcadla plavaly v propadlišti dcery Rýna. Když se v závěru odebírali bohové do Walhally, plošina se odvrátila od hlediště a vytvořila schodiště, na které se napojilo schodiště připravené za panoramou a obklopené zrcadly. Prudké nasvícení zrcadel vytvořilo sluneční mrak, v němž bohové zmizeli.
Ve druhém dílu, Valkýra, byla plošina temně rudá jakoby zaschlou krví. Divokou krajinu smrti vytvářely projekce skal a mraků. Výtvarný jazyk Soumraku bohů se proměnil. Scéna připomínala operační sál. Tvořilo ji tisíce Fresnellových zmenšujících čoček, které zabíraly hlediště s diváky. Do tohoto systému byly vloženy tři čočky čtvercového formátu, které naopak zvětšovaly a zrůdně zkreslovaly herce. Kdo byl na určitém místě obrem, v jiném úhlu se stal trpaslíkem.

Richard Wagner
PRSTEN NIBELUNGŮV
Royal Opera House, Covent Garden, London
režie: Götz Friedrich
dirigent: Colin Davis
kostýmy: Ingrid Rosell

DAS RHEINGOLD
(Zlato Rýna)
premiéra 30. 9. 1974
Více informací o inscenaci

DIE WALKÜRE
(Valkýra)
premiéra 1. 10. 1974
Více informací o inscenaci

SIEGFRIED
premiéra 17. 9. 1975
Více informací o inscenaci


GÖTTERDÄMMERUNG
(Soumrak bohů)
premiéra 16. 9. 1976
Více informací o inscenaci

Operu Tannhäuser inscenoval Svoboda v Covent Garden v Londýně s režisérem Václavem Kašlíkem (1917-1989). Námětem opery je vnitřní zápas minnesängra Tannhäusera zmítajícího se mezi smyslovou a duchovní láskou, bohyní Venuší a dívkou Elizabeth. Wagner předepisuje zásadní proměny scény pro jednotlivá jednání: Venušina jeskyně, les pod hradem Wartburgem, vizuální propojení prostorů v „pokoušení“ v hradní síni a opět pustá pláň. Pro Venušinu jeskyni vymyslel Svoboda nafukovací dekoraci, vlastně celé pohoří z ženských oblin z průsvitného materiálu, ve kterých se mohlo tančit. To vše, pokryto krásnými projekcemi rozříznutých polodrahokamů, se odráželo v zrcadlech a jejich pohybem se neustále proměňovalo. Tím byla zakryta konstrukce podia ve tvaru kříže, který v půdorysu dělil diagonálně scénu. Vypuštěním vzduchu z nafouklé dekorace se v několika vteřinách změnila Venušina sluj v osamělou křižovatku s průvodem poutníků. Jako echo překonaného mámení se prolnul ve třetím jednání do scenerie síně na hradě Wartburgu jen segment Venušiny jeskyně.

Richard Wagner: TANNHÄUSER
Royal Opera House, Covent Garden, London
premiéra: 17. 9. 1973
režie: Václav Kašlík
dirigent: Colin Davis
kostýmy: Jan Skalický

Více informací o inscenaci