Tato stránka nepodporuje starší prohlížeče Explorer

Hoffmanovy povídky

Inscenace Offenbachovy opery Hoffmannovy povídky učinila z Josefa Svobody „scénografa, o kterém se mluví“. Znamenala i počátek více než dvacetileté spolupráce s režisérem Alfrédem Radokem (1914–1974).  Setkaly se dva mimořádné talenty s nespoutanou divadelní fantazií. Příprava i realizace této opery byla pro oba dobou radosti a tvůrčího opojení.
Celá scéna, prostavěná nesourodými scénickými objekty a konstrukcemi, byla rozdělená na dvě zóny. V předním plánu byly surrealistické interiéry Hoffmannových snů: např. vlevo byla ohromná koule, která se ve třetím jednání otevřela jako ozdobný přívěsek na krk s portrétem zpěvačky představující Antonii a její matku. Před medailonem stál malý pohřební vůz, tažený houpacím koněm. Vpravo byla zvětšená konstrukce krystalu, která sloužila jako interiér. Před tímto krystalem byly živé květy, někdy tam sluhové rozestavili desítky hořících svícnů. V zadním plánu fosforeskoval svět techniky budoucnosti, symbolizovaný železnou konstrukcí s velkými elektrickými izolátory. Velký průhledný tubus, v němž se křižovaly blesky a který tvořil vertikální dominantu, byl předělem dvou světů Hoffmannovy fantazie. Hranice mezi oběma světy byla přísně respektována. Pokud herci přešli „hranici“ do světa techniky, staly se z nich loutky. Režisér se scénografem vytvořili bezčasí, znaky jednotlivých epoch stavěli vedle sebe, koláž doslova bobtnala poetickou imaginací, barvami, zvuky, tvary, a přitom byla čistě stylová.

Jacques Offenbach: HOFFMANNOVY POVÍDKY
Velká opera 5. května, Praha
premiéra: 29. 8. 1946
režie: Alfréd Radok
dirigent: Karel Ančerl
kostýmy: Jan Kropáček

Více informací o inscenaci