Tato stránka nepodporuje starší prohlížeče Explorer

Josef Svoboda (1920-2002)

            Josef Svoboda se narodil 19. května 1920 ve východočeské Čáslavi. Jeho otec měl truhlářskou dílnu a tato okolnost do značné míry ovlivnila jeho profesionální schopnost nejen teoreticky zformulovat funkčnost použitého materiálu, ale i schopnost do důsledku osobně dotahovat jejich realizaci. V roce 1938 odešel do Prahy studovat dvouletou Mistrovskou školu truhlářskou na Žižkově. Později, na Speciální škole vnitřní architektury, ho učila řada vysokoškolských pedagogů včetně scénografa Františka Tröstera (1904–1968). V této době Svoboda sleduje i umělecky progresivní divadlo D34. Ze Svobodových pozdějších návrhů i fotografií realizací je patrný výrazný vliv meziválečné avantgardy, Bauhausu i Theatergraphu E. F. Buriana (1904–1959) a Miroslava Kouřila (1911–1984). 

Profesionálním scénografem se Josef Svoboda stává po skončení druhé světové války v Divadle 5. května. Sídlilo v budově současné Státní opery, tehdejšího Neues Deutsches Theater, kterou obsadili mladí divadelních kolem hudebního skladatele Aloise Háby (1893–1973), dirigenta Václava Kašlíka (1917–1989) a režiséra Antonína Kurše (1901–1960). V roce 1946 začala inscenací Offenbachovy opery Hoffmannovy povídky jeho inspirativní spolupráce s režisérem Alfrédem Radokem (1914-1976). Právě s Radokem Svoboda inscenoval Akci Aibiš Josefa Kainara, jejíž scénografie kombinovala živou akci na jevišti s filmovou projekcí. Stala se předobrazem projektu Laterny Magiky, původně zakázce pro Ministerstvo kultury a školství, kterou byla reprezentace Československa na Mezinárodní výstavě EXPO 58 v Bruselu. 

Inscenace, na nichž se Josef Svoboda podílel během šedesátých let v Národním divadle, patří mezi nejvýznačnější inscenace českého divadla druhé poloviny dvacátého století. Jsou to především ty, které vznikly ve spolupráci s režisérem Otomarem Krejčou (1921–2009) a dramaturgem Karlem Krausem (1920–2014) – např. Racek, Drahomíra a její synové, Majitelé klíčů nebo Romeo a Julie a řada dalších. Vedle Národního divadla spolupracoval i v Divadle za branou a na zahraničních scénách – ve Slovenském národném divadle nebo v Salzburger Festspiele Landestheatrer Salzburg.

Další významnou kapitolou Svobodova profesního životopisu jsou zahraniční inscenace, které realizoval na nejvýznamnějších světových – především operních – scénách. Z uměleckého hlediska reprezentují experimentální projekty nejen s v tehdejším Československu nedostupnými technologiemi (laser), ale i naddimenzovaným prostorem i rozpočtem. Mezi ně patří především Wagnerovské inscenace v Covent Garden v Londýně a v Metropolitan Opera v New Yorku.

V roce 1974 se Svoboda stává ředitelem Laterny Magiky. Během následujících dvaceti let je možné porovnávat paralely a rozdíly v inscenování pro Laternu magiku – od Kouzelného cirkusu, který je na jejím repertoáru doteď, přes Oddysea až ke Graffitti. V roce 1996 se Svoboda ještě jednou vrací do budovy historického Národního divadla – inscenuje zde s Krejčou Goethova Fausta.

Josef Svoboda nebyl jen oceňovaným scénografem, ale i významným pedagogem, především na UMPRUM, kterou sám vystudoval – k jeho škole se hlásí např. Jindřich Smetana, Daniel Dvořák, Šimon Caban či Vladimír Soukenka a řada dalších.

Institut umění – Divadelní ústav dlouhodobě spolupracuje na prezentaci prací Josefa Svobody – nejen řadou unikátních mezinárodních výstav a publikací, ale i prostřednictvím Virtuální badatelny zpřístupněním řady návrhů, maket i autorských fotografií odborné i laické veřejnosti.

Josef Svoboda pozdvihl techniku na úroveň uměleckého vyjadřovacího prostředku: s její pomocí vytváří metaforičnost scénického prostředí, jeho strukturu hmotnou, architektonickou i filosofickou. Do pojmu scénografie zahrnul oblast celého uměleckého i technického provozu: od výtvarných předpokladů a vzdělání, přes režijní smysl až po ovládání pomocí oborů – osvětlování, matematiky, fyziky, optiky. Jejich detailní znalost dovoluje scénografovi ovládnout celý prostor divadla, jeviště a hlediště.

Věra Ptáčková, Josef Svoboda, Divadelní ústav, 1983.