Tato stránka nepodporuje starší prohlížeče Explorer

Oidipús vladař

Scénografii Sofoklova Krále Oidipa v režii Miroslava Macháčka (1922-1991) tvořilo monumentální schodiště, rozpínající se po celé šířce scény, které z orchestřiště stoupalo do výše patnácti metrů do zadního plánu jeviště. Zhmotněné fatum – symbol nezvratnosti osudu. Na schodišti bylo jen několik platforem pro mizanscény a boční nástupy herců.
Kinetiku této architektury obstarávali jen herci, postavy, ve věčném pohybu vzhůru, sestupech a pádech. V závěru hry Oidipús, který prohrál svůj zápas s osudem, stoupal pomalu (celé tři minuty!), nahrbený, vyčerpaný a všemi opuštěný, až na vrchol schodiště, kde zmizel ve světelném mraku. Rozměrnost a kompaktnost jevištní stavby přinášela dvě technická úskalí: jak v limitovaném čase postavit na scéně tak velké schodiště a kam umístit orchestr. První problém Svoboda vyřešil rozdělením schodiště na díly přiměřeně těžké a velké pro jednoho technikáře. Stavba se započala v orchestřišti, jeden po druhém napojovali technikáři na sebe další díly. Podstupnice schodů byly vyrobeny z perforovaného materiálu. To jednak ulehčilo práci technice, ale také vyřešilo otázku umístění orchestru na jevišti pod schodištěm.  Hudebníci mohli monitorovat pohyb na scéně, slyšeli repliky a zároveň neviditelná hudba, vycházející jakoby ze země, odpovídala duchu antické tragédie. Velká bílá plocha schodiště si vyžádala i osobitý přístup ke svícení, které by nekolidovalo s nasvícením herců. Svoboda použil přímé horní osvětlení z provaziště, takže horizontální plochy, které tvořily 60 % povrchu, byly plně osvětlené, vertikální tonuly ve tmě. Bílé schodiště jako celek zářilo, ale neoslňovalo diváky.

Sofoklés: OIDIPÚS VLADAŘ
Národní (Smetanovo) divadlo, Praha
premiéra: 10. 1. 1963
režie: Miroslav Macháček
kostýmy: Ester Krumbachová

Více informací o inscenaci